V životě jsem už byla hodněkrát zlomená. Ať už šlo o něčí úmrtí, příchod do nové školy, skoro smrt mých kamarádů, neopětovaná láska, ale tohle, tohle je mnohem silnější. Vlastní zklamání. Zklamání ze sebe samé je to nejhorší, co může být. Už jak pravil psycholog na jedné školní akci: Lidé jsou sobci, pro každého člověka je na prvním místě on sám. Ne rodina, kamarádi, sousedi, přítel/přítelkyně, ale on sám jediný.
*
Sedím v posteli, polonahá, jen ve spodním prádle (ne, fakt nezačínám erotický román) a přemýšlím, co teď. Prsty mi smrdí cigaretou a já mám chuť na novou. Na ta vydechnutí, pohled na ten kouř, co mě z toho samotného aktu dokáže tolik uklidnit. Je to umění. Krása. Jak dělá různé obrazce. Ach.
*
Co teď? Odejít z práce, počkat na novou příležitost, na příležitost, kterou jsem si nechala proklouznout mezi prsty? Život není svině, to jen člověk je blbej a čeká pořád víc a víc. Ale už nepočítá s tím, že může spadnout, třeba až na dno, podle situace. V nízkém věku to svede člověk na to, že je mladý a blbý, ale blbost je nekonečná jako vesmír a nemizí v žádném období. U mě to je zatím pořád slátanina obou.
*
Výčitky ze všech stran, já utopená v tom. Pozitivní kydy, že však to bude lepší, začátky jsou těžký, mě nějak neuspokojujou, neboť já sama vím, že mě to musí chytnout hned, jinak nazdar. A tady je to peklo už samého začátku. Vidina lepších peněz, protože na takovém místě ti lidi přece mají těžké love, byla tu tam. Jo, dala jsem na řeči druhých, nechala se tím strhnout, ztratila vlastní hlavu. A to poprvé v situaci, která záležela jen a jen na mě. Jenže od lidí, od kterých bych ten názor chtěla znát nejvíc, mi byl zapovězen a vyřknut až po samotném zhroucení.
*
Zlomená, zhroucená a sama.
